HISTORIE ZLATÉHO STANDARDU

VZNIK ZLATÉHO STANDARDU

Zlatý standard začal v 19. století v Anglii.
Tehdy byl pro národní měnu dohodnut státem pevně stanovený směnný kurz. Hodnota tištěných papírových peněz byla kryta zlatem.
Papírové peníze bylo možné kdykoli směnit za zlato, přičemž směnný kurz byl vždy stejný.

V USA byl dolar až do roku 1873 kryt stříbrem a zlatem (-> bimetalismus).
K přechodu na „čistou“ měnu krytou zlatem vedl tzv. mincovní zákon z roku 1873.
Zákon o zlatém standardu z roku 1900 zakotvil zlatý standard v zákoně jako oficiální měnový systém Spojených států. Ten stanovil, že americký dolar musí být kryt výhradně zlatem. Směnný poměr byl tehdy stanoven na 20,67 dolaru za trojskou unci zlata.

Během první světové války potřebovaly zúčastněné země mnoho peněz na financování válečných nákladů. V důsledku toho několik zemí pozastavilo zlatý standard. V USA sice nebyl zlatý standard zcela zrušen, ale jeho uplatňování bylo výrazně omezeno. Částečně byl například pozastaven přímý oběh zlata a občané byli vyzváni k nákupu státních dluhopisů na financování války. Kromě toho byl vývoz zlata přísně kontrolován, aby se zabránilo masivnímu odlivu zlata do zahraničí. Ve 20. letech 20. století se americké ekonomice dařilo, což vedlo k vysokým přebytkům běžného účtu. S krachem na burze v roce 1929 a následnou „velkou hospodářskou krizí“ se však zlatý standard dostal pod masivní tlak.

V roce 1933 tehdejší americký prezident Franklin D. Roosevelt fakticky zrušil vazbu dolaru na zlato a vydal zákaz soukromého vlastnictví zlata. Občané byli nuceni prodat své zlato vládě za cenu 35 dolarů za unci (dříve 20,67 dolaru). Tím došlo ke znehodnocení dolaru a zrušení zlatého standardu na domácím trhu, zatímco v mezinárodním měřítku zůstal v platnosti až do roku 1971.

ÚPADEK A KONEC ZLATÉHO STANDARDU

Po druhé světové válce byl v rámci Brettonwoodské dohody pod vedením USA dohodnut nový měnový systém. Ta stanovila, že dolar bude fungovat jako mezinárodní rezervní měna a ostatní země na něj budou vázat své měny. Samotný dolar zůstal vázán na zlato a USA se zavázaly vyměňovat dolary za zlato se zahraničními vládami a centrálními bankami v pevném kurzu 35 amerických dolarů za unci.

V 60. letech 20. století vysoké náklady na válku ve Vietnamu a rostoucí vládní výdaje znamenaly, že USA byly stále méně schopny dostát svým závazkům ve zlatě. V roce 1971 prezident Richard Nixon oznámil, že USA pozastaví směnitelnost dolaru za zlato („Nixonův šok“). To zpečetilo konec zlatého standardu a vedlo k systému flexibilních směnných kurzů. Dnes už žádná země na světě na zlatý standard nespoléhá - o jeho návratu se však diskutuje více než kdy jindy.